Já tedy miluji své děti rozdílně. Se synem byly problémy od začátku, byl uřvaný, nemocný (teď vím že to byl odraz toho že já byla nešťastná, nervózní matka zachraňující nefunkční vztah). Mám ho ráda, ale tka nějak podvědomě jsem si spojjila JEHO s rozchodem s jeho otcem. Takže rozumově syna miluji, starám se o něj, dávám si pozor aby neměl příčinu si stěžovat na nedostatek čehokoliv ale když to srovnám s bezproblémovou dcerkou, usměvavým novorozenětem narozeným do funkčního vztahu tak prostě jí mám raději. Jenže já to nemám sil ovlivnit, prostě když si vybavím miminkovství svého syna tak mám negativní pocity.