Bohužel, asi opravdu nic moc. Je těžké se s tím smířit, že to prostě už asi nepůjde. Já tak měla po sobě babičku a za rok a půl i dědu.

Babička, když odmítala razantně cokoli, jsme nakonec "museli" dát do nemocnice - volba - má umřít hlady nebo ji tam máme dát. Na kapačkách a umělý stravě sondou vydržela ještě asi měsíc a půl.

Děda pak nechtěl jíst asi posledních 14 dnů života, já jsem ho taky nutridrinkovala - ale spíš jsem ho prosila, ať mi udělá radost... Protože jsem s ním jediná z rodiny bydlela (ostatní jen jezdili), tak se snažil, i když to pro něj bylo trápení.

Po zkušenostech s nemocniční internou bych už radši nechala toho člověka umřít doma (i když třeba hlady) než "zachraňovat" v nemocnici tím stylem, jak se tam o starý lidi starají.

Zeptej se onkologa, kolik času ještě má - prostě jestli je to termínální stádium, tak bych ho taky netýrala nucením do jídla, když sám prostě už žít nechce. Když pak vidíš ty šílený bolesti toho konce, já osobně bych radši umřela hlady, když to ještě není tak zlý, než "zachraňovat" onkologickýho pacienta v terminálním stádiu za každou cenu.

Chápu, že je těžký se s tím smířit, u babičky jsem to taky viděla tak, že prostě každý další den je dobrý, ale pak jsem pochopila, že to je blbost, že už to natahování (zejm. v nemocnici) nemá cenu. Dědu jsem pak nechala, ať si to "řídí" sám, myšleno - doktorka k nám chodila 2-3x do týdne, já s ním byla doma, ale už jsem neřekla doktorce, že ho má dát do nemocnice, protože nechce jíst.

A na poslední týdny a dny dědy mám mnohem "lepší" vzpomínky, než na ty poslední dny a týdny babičky.

Taky doporučuju cizí sestřičku nebo doktorku, i když ho asi taky jíst nedonutí, aspoň je to zpestření a můžou zklidnit vztahy mezi nima dvěma, aby si spíš v rámci možností ještě "užili" sebe navzájem, než aby z toho oba byli nešťastní.

Držte se.