Milá Grainne,

v podstatě není mezi našimi názory významný rozpor.
Ale jen pro upřesnění: termínem "odvážíme" myslím převoz záchrankou; já ty "zlé hochy" tady momentálně zastupuji. )

Lékař rozhodnutí právě "hodil" na někoho jiného. A je pochopitelné a zcela podle pravidel, že v případě zdraví to není žádný sociální úřad, ale jiný ("kompetentní") lékař.Bohužel žijeme v takové době, že lékař/zdravotník je před soudem prvně dotazován na své "kompetence" a oprávnění k danému rozhodnutí a teprve pak se řeší samotná podstata sporu. A tomu se snaží každý předejít a své rozhodnutí, pokud možno, nechat potvrdit "kompetentním odborníkem." (v tomto případě neonatologem, nebo alespoň pediatrem)
A to nemluvím o tom, že v terénu, na rozdíl od nemocnice, se nelze s nikým poradit, nelze vzít odběry, udělat sono,nebo další vyšetření. To ale (někdy) nechápou ani lékaři v nemocnicích.

Až bude naše právo nastaveno tak, jak píšete ve svém příspěvku, bude to něco jiného.Ale do té doby?!

Nicméně pořád mám (morální)problém a dilema nad možností ponechat rodičům 100%(!!) možnost rozhodnout se o zdravotním stavu a léčbě a to i u svého dítěte. (viz Svědkové Jehovovi a transfůze,některá očkování, ale podobných příkladů se dá najít více) Necháme dítě (eventuálně) poškodit, nebo zemřít jenom proto, aby rodiče nebyli dotčeni na svých "právech"? Není lepší takovým situacím předcházet?
(A co právní odpovědnost? Jsou takoví rodiče připravení jít bručet třeba na X let za zabití?)
Ponechávám bez odpovědi, ale sám za sebe, podle svého nejlepšího svědomí a znalostí (a to i jako otec dvou dcer) říkám ne.

David