Je to normální vývojová fáze - děti sousedů si např. v tomto věku "rozdělovali majetek", až rodiče umřou. Citlivé dítě to víc prožívá. Myslím, že je důležité, aby Tebe samotnou toto téma příliš nezneklidňovalo, dítě to vycítí a pouze racionální ujištění s neverbálním doprovodem plným strachu a úzkosti ho může ještě víc rozhodit. Velkou výhodu v tomhle směru mají věřící, kteří "ví", jak s tímhle tématem nakládat, mají o něm jasnou představu. Když je člověk ateista, je to těžší. Myslím, že je důležité s dítetem tohle téma probrat a tím zmírnit úzkost, kterou v něm vzbuzuje - jak si smrt představuje, co si myslí, že bude potom, z čeho má strach??? Je to něco jako obavná myšlenka, kterou se člověk snaží usilovně zaplašit a ona se o to víc vnucuje a on si pak připadá vůči ní bezmocný. Pro dospělého se dá smrt přirovnat ke klidnému spánku beze snů, kdy nic nebolí, netrápí, je klid - u dítěte je to ošemetné, může se pak bát usínání. Zdůraznila bych, že je důležité si život užít, prožívat naplno každý okamžik apod., že nemá smysl si dělat starosti, že si člověk černými myšlenkami jen kazí náladu a nic jimi nevyřeší, že může raději myslet na něco hezkého ... A probrala bych s dítětem jeho konkrétní myšlenky a obavy (ty mohou být i dost bizarní - např. když se narodí sourozenec, musí babička umřít apod.) když to s ním rozebereš, že to tak není, a vůbec že o tom dokážeš mluvit jako o něčem přirozeném a že sama dokážeš žít i s faktem smrtelnosti svojí i svých blízkých - tak se pravděpodobně uklidní.