cig,

kdybych se začala bát, jela bych do porodnice, už by to doma nebylo bezpečné. Když přišla PA, sama se hned ptala, jestli se cítím dobře a jestli chci skutečně zůstat doma, řekla jsem, že ano, že bych ráda, pokud ona neshledá nějaké důvody proti.

Co nebylo zcela podle očekávání, byly pocity bezprostředně po porodu. Nebyla to euforie, jak se leckde píše, jako že se vyplaví ty endorfiny, ale úleva - jednak fyzická, od bolesti, a jednak psychická "uff, zvládla jsem to doma, to jsem ráda, že jsem tě (nás) před tou porodnicí uchránila" (prostě taková pachuť po předchozím porodu). Taky bonding neproběhl ukázkově v tom smyslu, že by novorozenka měla doširoka otevřené oči, hledala oční kontakt a sama se sunula k prsu. Jednak jsem měla krátkou šňůru, takže než se ustřihla, ležela mi schoulená na břiše, a jednak si myslím, že to pro ni byla zabíračka, byla unavená, oči pootevřela až snad druhý den. Myslím, že jsem možná nevěnovala plnou pozornosti jí, protože někde v koutku duše jsem se obávala, že třeba placenta nevyjde, nerušená doba poporodní skončí a budeme muset jet.