Neboj, je to normální.

To mluví z tebe únava.

Já jsem už taky prohlásila, že nikdy nebudu s malým večer sama doma.

Je třeba si rozdělit role - já striktně chodím spát večer po kojení, tj. cca v 9 hodin (dnes výjimka), dítě strčím nakrmené tátovi a zavřu za sebou dvoje dveře. Je mi jedno, jestli řve nebo co, je nakrmené, má druhého rodiče a nazdar. Díky těm asi 3 hodinám spánku v kuse jsem schopná přežít noční vstávání (to už muže nezatěžuju) i celý den, než se zas vrátí z práce. Když nespím aspoň 3 hodiny v kuse, jsem taky na prášky.

Když jsem jednou byla sama a malý si zrovna vybral vřeštící náladu (napapaný, přebalený, v teple, u mě, kapičky na bříško, vykakaný), která trvala asi 3 hodiny - neplakal, jen když jsem s ním chodila a drnkala a já padala na hubu, taky jsem chápala, že někdo může dítě udusit polštářem, protože pláče. Já ale věděla, že je to jen únava, tak jsem se nerozpakovala, sedla jsem o půlnoci do auta a jela jsem za svým mužem. Usnul v autě, tátovi jsem ho strkala do ruky už spícího jako andílka a já usnula po cestě do postele.

Najdi si něco, co aspoň většinou zabere - pusť vysavač nebo něco podobného, kolotoč nad postýlku, rozbal dítě na přebalováku, strč k prsu, i když je najedený... když už budeš muset být s ním sama a budeš unavená.

Jinak chce se tomu vyhýbat - střídejte se s chlapem, je zbytečný, abyste oba chodili kolem plačícího (najedeného) dítěte. Ty spi a on ať houpe, až nebude moct, vyměňte se...

Spi, kdykoli to bude možný. Babičky, kámošky, tety - všechny ženský to pochopí a pomůžou, jestli tu možnost máš...

Jo, bude líp, už brzo.