Raduno, já s tebou naprosto souhlasím, často mají problém s mateřstvím ženy s nic moc dětstvím nebo problematickým vztahem k aspoň jednomu z rodičů nebo hodně nevydařenými partnerskými ranými vztahy, které je ovlivnily.

Kdo nezažil, nepochopí.

Dítě s tzv. šťastným dětstvím začíná osobnostní vývoj dejme tomu na stupnici na bodu nula, má daleko větší šanci emocionálně se ve vývoji dopracovat třeba do bodu sto.

Dítě s problémovým dětstvím začíná někde na mínus padesáti. Na tu stovku se často ani nedopracuje, protože musí zápasit s handicapy, co si vleče sebou. Nedostatek sebelásky, sebedůvěry, sebevědomí, na to se pak nabalují problémové partnerské vztahy, neúspěchy v zaměstnání, ten člověk se potýká s věcmi, které jsou pro jiné naprosto samozřejmé.


Vůbec se ani nedivím, že v sobě takový člověk třeba nesebere vůbec emocionální kapacity něco předat potomkům.
Ono jaksi na terapii může člověk získat na dětství jakýsi náhled, ale když nikdy nezažil třeba bezpodmínečnou lásku rodičů, je jako prázdná studna a pokud se nenaučí dát ji aspoň částečně sám sobě, prostě udělá dětem často to samé, co udělali jemu.
Navíc jakoby nemá z čeho dávat.

O tomhle se může teoreticky polemizovat, ale pochopí jen ten, kdo zažil.