Naďo,

souhlasím. Setkala jsem se z pár fajn lidma, kteří byli pro okolí vždy trochu podivíni (mám podívíny ráda, protože jsem taky od malička pro okolí dost divná). A když jsem je poznala blíž, tak bylo jasný, že se na nich dost významným způsobem podepsala jejich původní rodina. Na každém trochu jinak, ale všichni si to nesli hluboko do dospělosti.
Takový člověk se těžko může srovnávat s někým, kdo vyrůstal ve zdravé a milující rodině. Prostě tohle už během života nejde ničím jiným nahradit. Ani dobrými přáteli a ani psychoterapií. Obojí pomůže přežít a tak nějak se s minulostí srovnat, ale nikdy se to nevyrovná.