Nevyrůstala jsem zrovna ve šťastné rodině, na své dětství se slzou štěstí v oku nevzpomínám, jeden pokus o odchod z tohoto světa mám taky za sebou. To je minulost, se kterou se nějak musím vyrovnat.

S tím, jaká jsem matka, to nesouvisí. Nejsem jen loutkou vláčenou minulostí, mám velký vliv na své chování a cítění, být takovou a makovou matkou je VOLBA, nikoliv důsledek "nešťastného dětství".
Je to jednoduché a pohodlné, vinit ze svých rozhodnutí stále jiné lidi, odkazovat se na minulost a dětství. Jistě že nás formuje, ale to, jací jsme TEĎ, není jen důsledek dětství, ale hlavně našeho rozhodnutí, zda se minulostí necháme či nenecháme válcovat.

Já si to zpracovávala x let, to odpuštění a vyrovnání se s minulostí nepřišlo ze dne na den.
Pak mi došlo, že to jsem JÁ, kdo rozhoduje, jaký bude mít život, co do něj připustí a co ne, zda bude stejná matka jako ta moje, či ne. Já jsem já, a beru za vše, co dělám, plnou zodpovědnost.
Pokud se někdo rozhodne děti nemít, jeto legitimní volba, já s tím nemám problém sebemenší.

Jen ty traktáty o tom, že děti maj ti, kdo měli šťastné dětství, protože kdyby ne, chápali by, jak je těžké překročit svůj vlastní stín... já to chápu, jen říkám, že to jde překonat, pokud člověk skutečně chce.
Pravda je, že někdy si své bolesti a trápení živíme dlouhá léta, někdo i celý život. Protože bez nich by musel pohlédnout pravdě do očí a ten pohled by nemusel ustát.
To není o popírání či zapomnění, to jsou způsoby "vyrovnání se", které neberu, nefungují.
Já se spíš dívám, co mi daný postoj přináší, zda to neustálé se patlání v tom, jak jsem byla jako šestiletá nešťastná, je něco, co mi o třicet let později pomáhá, či brzdí. A že je jen a jen volbou, zda to stále cítím, či ne.
Z minulosti se jde i poučit, ne v ní stále jen žít. To je to, co sjem chtěla říct.
A to poučení může být takové, že mám dětí pět nebo ani jedno, pokud je to to, co skutečně chci