Jo počítám do tří, když řeknu, půjdeme domů, čeká nás tam svačinka (když to jde motivuji něčím lákavým) a oni nechtějí... tak, dobře, ještě napočítám do tří, nebo jedno, tři sklouznutí a pak jdeme domů. Samo, že často nechtějí ani potom, ale to už tedy platí (no někdy také, když vidím, že je dítě unavené, a už neví co se s ním děje). Ale vědí, když řeknu, tak ještě napočítám do třeí, ještě jednou a pak už na mne křičení neplatí

Také se občas vztkeám jako oni (jde mi to ale na to je tvoje holčička ještě malá. Většinou se tomu zaměstjí.
říkám ve správnou chvíli: "myslíš, že pomůže když se buddeš hodně válet po zemi a házet ručičkama" ? "Já myslím, že jo, že to autíčko přiletí"
"nebo také, že ne, že to takhle fungovat nebude", nebo "musíš ještě víc kopat a válet se při tom po zemi" chce to ten správný ton, a též "správný" hysterák, když je dítě ještě svéprávné, tak to funguje a zasmějí se tomu a přestanou. "nebo myslíš, že to je poslední kaštan na světě, že už žádný další nenajdeme a vrtím hlavou" a oni se i začnou smát že ne a jde se dál