S těmi dárky - neuvědomuju si vůbec, že příchodem mladších sourozenců se ty dárky přesunuly na mladší. Nevím, možná jsme je až tak moc nedostávaly. Ale na druhou stranu - babička s dědou mi každý víkend /jezdili jsme tam každý víkend/ dávali lentilky, nebo tyčku Milenu - tu jsem milovala. Nevzpomínám si vůbec, jak to bylo s mýma sourozencema.
Ale dodnes si pamatuju, jak mě hrozně zasáhlo, když táta byl na voj. cvičení /jak dlouho, nevím/ a když se vrátil, tak mámě dal nějakou kytku, bráchovi a sestře taky něco /už nevím, nebylo to nic nákladného, blbost/, ale mně nic. Hrozně mě to zasáhlo, ale našim to přišlo děsně vtipný a malicherný, prý tátu vůbec nenapadlo, že by mi to mohlo vadit, sourozenci jsou přece malí, to je něco jiného, pamatuju na argument - máma taky nic nedostala. Když jsem řekla, že dostala kytku, tak se smáli, že na kytku jsem malá, tu bych přece nechtěla. Doteď si pamatuju ten pocit, fuj, hnusný.
Kdykoli jedeme někam bez dětí a některému z nich něco koupím, koupím třeba i blbost zbývajícím dětem, ale když nikomu nic, tak nikomu.
Starší syn mi už říkal - nemusíš mi nic kupovat, když bráchovi koupíš fusky, vím, že příště zas koupíš něco mně /mladší neříká nic, ten dárky miluje/, ale nějak nemám odvahu mu říct, proč to dělám a že jinak nemůžu.