Měla jsem to samé.

Objevilo se to u kluka před 2. rokem. Metodou pokus - omyl jsem došla k tomu, že u nás je nejúčinnější chytit za ruku a držet dokud neslíbí, že už neuhodí(nebo nebude házet hračkou). On se kroutí, vzteká, řve, ale dokud neodpoví "ne" na mojí otázku "Budeš mě ještě bouchat.", nepustím. Když pak pustím, je vzteklej, ale nebouchne. Pošlu ho pryč nebo posadím do kouta ať přijde, až se uklidní. Někdy přijde do minuty, někdy za 10 minut. Sice má ještě pusu do podkovy, ale vidím, že se snaží se nevztekat, tak se tvářím jakože nic a mluvím normálně, nejlepší je, když můžu říct něco, co ho rozesměje.

Později, když je klid, se k tomu vrátím a pořád dokola opakuju, že se nemůže bouchat a házet věci, že nás to bolí a nehráli bychom si s ním. Že když něco chce nebo mu něco nejde, má to říct normálně a uděláme s tím něco.

Teď je klukovi 3 a 3/4. Špatná zpráva - vztekloun je pořád. Dobrá zpráva - je to MNOHEM lepší než to bývalo. Není to tak často, netrvá to tak dlouho a je s ním lepší domluva. Další dobrá zpráva - ve školce s tím problém není (měla jsem velké obavy), tam si to tolik nedovolí. Občas je poslaán ke stolečku, aby se uklidnil, ale je to v rámci "normy".

Chce to "jen" vydržet. Nejtěžší je jít vzorem - nevztekat se.