Už mě se.e! Včera jsme k nim s malou přišli. Měla punčocháčky, tričko s dlouhým rukávem a huňatou, ale opravdu přehuňatou teplou zimní kombinézku i přes ručičky, čepici. Koukal jí z korbičky akorát tak nos. Jen co jsem ji vyslékla, začala tchýně opět prudit, že je málo oblečená a MUSÍ JÍ BÝT ZIMA. Na vysvětlení, že má teplej nosík i krk, tudíž ji zima není - nereagovala. Do toho si malá pšíkla (což dělá asi tak 30x denně, je to malé miminko, které prostě takhle pšíkají). Tchýně významně pozvedla obočí a povzdechla si stylem, jak to má ta naše holčinka s námi těžké a mrzne. Pak si malou vzala a odešla se slovy "Pojď, půjdeme si zacvičit" do ložnice. Po chvíli mi to nedalo, jdu za ní a co nevidím? Malá tričko zakasaný v punčocháčkách a tchýně ji fouká na ručičky (jakože zahřívá)! Nevzmohla jsem se na slovo. Studená nebyla, zima jí být fakt nemohla. Od nich jsme šli ještě na hodinu ven, kde byly 2 stupně a spokojeně si chrupala v kočárku. Ale já na to pořád musím myslet. Neudělala tohle poprvé. Přece když já nebo manžel řekneme něco jako rodiče - tak to sakra platí, ne?? Co má do toho co mluvit nebo nedejbože - jít a udělat si to stejně po svém - tj. zakasat jí tričko a hřát ručičky (které byly stejně teplé?!). Štve mě. Zhazuje naši autoritu. Udělat tohle před námi si netroufá. Vždy někam zaleze a asi ji hřeje pocit, jak nám to nandala, že si to potají stejně udělala po svém. Bere mi to chuť jí jednou malou třeba svěřit na hlídání, na procházku apod. Jak byste reagovaly vy? Jak ji slušně a jednou pro vždy vysvětlit, že si NEPŘEJU aby vychovávala naše dítě i mě? Začíná to u takovýchto drobností a skončí to kde? Že řeknu, že malá nesmí čokoládu a ona jí ji potají dá s pocitem jak nám to nandala?

Ta mě zase tak vytočila.