Myslím, že v tom okamžiku se prostě člověk nebojí. Vlastně už není pozmšťanem se všemi svými obvyklými emocemi. Lidé, kteří zažili klinickou smrt, vyprávějí, že se nebáli, byli klidní, nechali se vést dál. Na smrti je strašné to, že tě oddělí od tvých blízkých, to jistě ano. Můžeš se bát, že se nikdo nepostará o tvoje děti tak dobře, jako ty, nikdo je nebude milovat tak, jako ty... ale to není primárně strach ze smrti.