Jen chci ještě říct že ač sem si druhý porod představovala jako procházku růžovým parkem dopadla jsem krutě z oblak dolů - no moje blbost. Řvala jsem jak lvice na celé porodnické oddělení - no mazec. V životě jsem necítila tak velikou oporu v manželovi jako když tam se mnou byl podporoval mě, snažil se mě uklidnit a povzbudit když jsem to chtěla vzdát snažil se mi pomoct od bolestí, nezapomenu ten strach v jeho očích o mě i nenarozené miminko, který se snažil skrývat, nezapomenu na jeho slzy štěstí když náš syn poprvé zakřičel... nNeumím si představit vyhodit ho na chodbu s tím že je to moje záležitost - je a není je to i jeho dítě! Zkus si s ním ještě promluvit vklidu, bez emocí a hledej s manželem společný kompromis, tohle přece není fotbalový zápas má to být společná radostná událost