Taky to tak mám.Manžel je moc prima,mám ho ráda jako svou ségru nebo tak,ale jako k chlapovi necítím nic.Rozumíme si,je zodpovědný,starostlivý,šikovný i hezký a máme se rádi.I po dvaceti letech.Ale miluju pořád svého prvního,se kterým jsem se rozešla coby osmnáctiletá...Ale potkali jsme se a už deset let jsme spolu.On je také ženatý,takže nadivoko...Jsem hodně pečlivá,aby se nic neprofláklo.A stojí mi to za to,protože mi to život opravdu obohacuje,nechci ho prostě prožít ve stereotypu a nudě.Doma jsem ráda,dobrá matka a snaživá manželka a těším se na ty občasné chvíle s tím,koho miluji a s kým si připadám opravdu jako ženská.A proč nejsme spolu?Protože prostě nepovažuji za naprosto nejupřímnější řešení rozflákat dvě rodiny.Takto jsme spokojeni všichni.Už přes deset let.....