Zvládla jsem svou arachnofobii.

Byla jsem ve stavu, kdy jsem se nedokázala dotknout obrázku s pavoukem. Při pohledu na pavouka, byť jen fotografii, se mi dělalo špatně. Při pohledu na živého jsem pouštěla na zem všechno z rukou, bezhlavě utíkala z místnosti, srdce mi bušilo, hrozný.

Pak jsme se přestěhovali do baráku. Nějak postupem času jsem si na ně zvykla, podle mě to odpovídá i postupu, jakým fobie léčí odborníci - pomalý kontrolovaný kontakt s předmětem vyvolávajícím fobii.

Ti pavouci teda nebyli kontrolovatelní, to je jasný, ale prostě v rodinném domě se jich vyskytuje tak nějak víc než v paneláku. Můj organismus zřejmě pochopil, že pokud se bude hroutit z každého pavouka, kterého spatřím, tak se brzo zhroutí definitivně

Dneska jsem ve stadiu, kdy mi sice pohled na pavouka není příjemný, ale dokážu vzít kelímek nebo sklenici (ale průhledné), pavouka přiklopit, zespodu zasunout pohlednici nebo karton, otočit a pavouka vyklepat na verandu. Nebo ho třeba opatrně vymést malým košťátkem. Dřív bych se ho nedotkla ani 3metrovou tyčí.