Dceři je šest. Ven sama nechodí ani náhodou. To si vůbec neumím představit. Vodím ji do školy a vyzvedávám ze školy. Školu má v podstatě za barákem. Brácha se mi směje, že su máklá, ale já mám v hlavě ty strašný scénáře...
Ven moc nemá jít kam, nejsou tady chráněný dvory s hřištěm, kolem samý silnice. Z toho plyne i odpověď, že bych jí kočárek případně nesvěřila ani náhodou.
Su prostě uslepičená kvočna, a furt čekám, kdy to přejde, a vono nic. Bojím se, no...