"Ecim, stručněji. Pokud tedy bys ty nechtěla původně plánovaný počet dětí, ale manžel ano, a tvoje důvody by považoval za blbé a opustil tě, považovala bys to za fér jednání?"

Pokud se takovýto chlap snaží ze všech sil, aby byl své manželce oporou, a ona je přesto líná mít další dítě, protože "nezvládá", tak je mi ho upřímně líto. Na jednu stranu bych se takovému chlapovi nedivila, kdyby se s tou ženskou chtěl rozvést, na druhou stranu ale chudák dítě... Tohle je situace, kdy jsem ráda, že nejsem chlapem.

"K tvému dotazu v caps - já myslím, že je to tím, že každá ženská je jiná, jinak nastavená, jinak psychicky odolná, jinak stavěná k sžíváníá se se změnami. Nemyslím si, že ženské ze sebe "dělají chudinky" když jsou hotové z toho, že mají "jen" jedno dítě, prostě to tak cítí."

Já být chlapem, tak ženskou, která "nezvládá" víc než jedno dítě, prostě nebudu chtít, stejně jako já bych nestála o chlapa, který by "nezvládl" víc než jedno dítě. Na tyto lidi mám hodně vyhraněný názor. Nemám ráda lidi, kteří se hroutí z kosočtvercovin a jsou pro život naprosto nepoužitelní. Resp. jsou mi celkem ukradení, když s nimi nemusím mít nic společného a nemusím snášet následky jejich jednání, což bych jako nedobrovolný jedináček musela.

1.Jak je možné, že tři děti rychle po sobě zvládá Niki, která má hodně zaměstnaného manžela a příbuzné na druhém konci republiky a totálně nehlídací?

2.Jak je možné, že si dokázala poradit Cyann, když žila s malým synkem v zahraničí a rodinu měla několik set kilometrů daleko?

3.Jak je možné, že mě a mého bratra vychovat moje maminka, když s námi zůstala sama a těžce onemocněla?

Mně tenhle styl uvažování v životě moc pomáhá a žene mě dopředu. Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem sama sobě ostře řekla "neexistuje žádný nestíhám nezvládám, musím makat, co mají dělat ženské, které mají víc dětí než já, v rychlejším sledu než já, manžela doma méně než já nebo třeba vůbec žádného, místo bytu barák a příbuzné daleko a nepomáhací". A říkat si to hodlám i nadále.