Ecim, já chápu tvůj názor na jedno dítě, ale i druhou stranu. Já třeba jedináček být chtěla, vždy, nebo mít sestru. Měla jsem mladšího bratra a pocit, že tohle si fakt nezasloužím
Sama jsem se mateřsky naplněná cítila už po 1. dítěti a rozhodla, že bude jedináček. Ale změnila jsem názor, hlavně proto, že nejsem vhodný adept na jedno dítě (i kdy nejstarší syn by to zvládnul, je taky trochu samotář a být jedináček by myslím byl taky spokojený. Mladší děti ne, ty jsou typicky smečkové - ale možná je to i tím, že nic jiného nepoznali a adaptovali se výborně).
Takže já chápu, že někdo může změnit názor.
Co si ale myslím a možná je kontroverzní, že právo veta má mít žena. Ona rodí, na ní je větší péče, jak faktická, tak citová, a navíc má jen omezené reprodukční období, což muži nemají. Takže v případě sporu by měl ustoupit muž. Aby to nedopadlo, že ona ustoupí, a on za deset let půjde za mladší a další děti bude mít s ní...

Mmch já to zvládám, protože jsem mateřský typ, děti mám defacto bezproblémové a zdravé, a nemusím zatím do práce, protože až budu muset, honička nám teprve začne. Navíc jsem přesně ten typ, co mu tzv. sociální izolace nevadí, bo jsem samotář.
Ale tohle má každý jinak a jinak je nastavený. Být jiná, dělám to taky třeba jinak.

Jinak u nás to bylo tak, že jsme věděli, že spolu chceme děti - a o počtu rozhodnu já. Muž se cítí povinnován se postarat o jakýkoliv počet, který se svou ženou bude mít. Naštěstí nemá ženu megalomanku, u 3 jsme skončili
On by se dalšímu nebránil, ale když ho to napadne, připomenu mu pár detailů ze života kojenců a kojících matek a vrátí se zpět na zem