Já si dodnes vyčítám, že když měl syn něco přes dva roky (nyní má 6) a byli jsme šít rozbitou hlavu, nechala jsem se odbýt a netrvala razantně na svém, že půjdu s ním. Jenže já jsem tehdy byla tak v šoku z toho, že mě "vyhodili", že než jsem se zmohla na jakoukoliv argumentaci, tak se mi před nosem zavřely dveře a byli se synem na sále. Ale zase byla tahle zkušenost pro mě výborná v tom, že od té doby jsem připravena kdykoliv si prosadit, že se od něj prostě nehnu. Když jsme šli tehdy jen vytahovat stehy na chirurgickou ambulanci, byl tam takový protivný starý doktor, který mě neustále posílal do čekárny. Ale to už jsem věděla, že si prostě budu trvat na svém. On pořád dokola omílal, ať jdu z ordinace pryč, no dělala jsem prostě, že ho neslyším. Byl fakt nerudný, hudral, že ať si s ním jdu teda na dětské oddělení, ža oni tam na hysterické matky nejsou zařízeni. No, prostě jsem se od syna nehla, doktor pak prostě udělat dvakrát šmik, vytáhnul stehy a bylo hotovo.