Předtím, než jsem měla děti, pro mě bylo dítě člověkem až v okamžiku, kdy se narodilo. Názor na to jsem narozením prvního syna změnila, pro mě je to člověk hned od začátku.

Když čekala moje babička mojí mámu (hodně po třicítce, dvě velké děti), chtěla jít na potrat. A její maminku jí prej řekla -Nech si jí, dítě se vždycky může hodit. Tak si jí nechala.

Když čekala moje tchýně mého muže, těsně před čtyřicítkou, dvě velké děti, chtěla jít na potrat. Doktorka jí řekla - Nechte si to, jste vevnitř celá slabá, dítě vám pomůže (???). Tak si ho nechala.

Já tady klidně mohla nebejt.

Ale kamarádka se stejně zařídí podle sebe. Čekat do čtyřiceti na první dítě mi přijde teda opravdu mimo zdravé uvažování, ale když to tak má holt naplánované.