Paříž milují většinou ti, kdo ji znají velmi dobře nebo ti, kdo ji neznají vůbec.

"Romantická Paříž" je jen jeden ze stereotypů, na které jsem narazila. Řekla bych, že to je rozhodně bombardováním literaturou, filmem, obrazy, fotografií atd. (taky jsem stála ve frontě na výstavu Doisneaua a přísahám, že v jeho fotkách romantika je, teda kýč vlastně taky, že). Ovšem Paříž žije kulturou dodnes (samozřejmě, že ne na Montmartru).

Ještě k romantice (a nostalgii) – samozřejmě, že tam je, třeba v Marais a jeho palácových zahradách, na Place des Vosges, v římské aréně u Rue Monge, ráno v Cité na květinovém trhu, na malých pravidelných trzích v každé čtvrti, na nekonečných pouličních blešácích, v Saint Ouen, v jedné "zpívající" hospodě kousek od mého bývalého bydliště, v jiné hospodě, ještě blíž, kde se musíte protáhnout kolem baru, abyste se dostali na terasu, u kanálu St. Martin, v drahých branché restauracích s úžasnou obsluhou, v kavárnách, kde nad vámi v dešti bleskově roztáhnou markýzu a můžete sedět dál, v metru, kde potkáte v nekonečných průchodech muzikanty, taktéž v metru, kde vám "kapitán" roztřeseným hlasem oznámí, že nesmíme jet dál, bo v následující stanici padá strop a "jste-li věřící, modlete se"...

"Zrádcovská" je Paříž pro ty, kdo dodnes nemohou zapomenout Mnichov. Osobně jsem narazila na překvapivé množství lidí, kteří z toho důvodu vnímají Francii a především Paříž velmi negativně.

Další ohromnou skupinou lidí, kteří Paříž nenávidí jsou ti, kdo se v ní neúspěšně snaží přežít, pracovat či studovat a nemohou si zvyknout.
Vždycky mi bylo nepříjemné (a nepochopitelné), že v Praze žije spousta zakomplexovaných cizinců, kteří nás, Čechy, nenávidí jen proto, že nám prostě nerozumí (ať už lidsky nebo neumějí jazyk), sdružují se jen mezi sebou, Čecha viděli párkrát v obchodě a v televizi a společně v báječné svornosti brblají na společného nepřítele.
V Paříži je takových lidí mnohem víc, jsou zahořklejší a je v nich ještě víc nenávisti.

Sama mám Paříž moc ráda, ale taky jsem si prožila perný první měsíc, kdy mi postupně docházelo, že Francie z filmů neexistuje, ale hlavně bylo velmi těžké se přizpůsobit. (Jeden z naší české skupiny studentů skončil v blázinci, pár Italů se hroutilo a Němci byli v šoku – ale my, Češi, jsme to nakonec ve srovnání s otatními zvládali velmi dobře. Ještě jsme stihli uklidňovat následujíci partu ).

A jestli Paříž nebo Londýn? Je mi to fuk, klidně bych žila v Londýně, Paříži či v Římě, všechna tahle města jsou úžasná, ale naprosto nesrovnatelná, prostě každé má jiného ducha.