Je mi jasný, že mu takhle není úplně dobře. Ale on je ten typ, co by nejradši rozhodoval pořád, o všem a o všech. Bohužel úplně stejně, jako můj táta a dva kohouti....
Na druhou stranu, já pořád cítím vděčnost, že nám umožnili postavit si půdní vestavbu a darovali značnou část baráku. Taky mi vodí ráno děti do školky, pohlídají, když si potřebuju něco zařídit, když jsou děti nemocné, můžou být pár dní s nima. Mám pocit, že manžel tohle všechno bere jako samozřejmost. A hrozně ho irituje, že nemůže pokácet ten ořech (my vlašáky nejíme) a oni ho pokácet nechtějí (vlašáky milují a obdarovávají s nimi celou rodinu a plno známých).