Nema cenu ti psat, ze se dockas...cekali jsme 5 let a zdalo se mi to nekonecne, nemozne, beznadejne, sama bych neverila takovym recem... .. no nakonec se povedlo.... jsme samozrejme moc stastna.

Ale kdyz se ohlednu zpatky vidim spoustu promarnenych let, roku kdy jsem ztracela jednu kamaradku za druhou, probrecenych dnu a noci, let ktere jsem si mohla vic uzit at uz jakkoliv. Nejen ja sama ale i s lidmi okolo. Jednou se to povede, at uz tak ci tak (treba adopce?). Urcite. Ale neobetuj tomu vse...

CO me moc pomohlo, kdyz nam rekli ze jsme schvaleni zadatele o adopci a ze do roka a pul budeme mit doma miminko. Melo to nejaky konec, nejakou casovou hranici, nejaky konkretni cil...meli jsme pred sebou posledni IVF, posledni z 9 embryii (jen 4bunky) a to ted sedi vedle me (4,5 roku a dalsi 2,5 lete se povedlo normalne do 3 mesicu).

Drzim palce! Vyjde to.