Řekla bych že zatím jen já, ale sestřičky to postuně okoukají, už to, že śe naučily podvazovat pupečník na mámině břiše, což ještě v listopadu byla pro ně utopie, je krok vpřed. Skoro všechny maminky dítě na břiše chtějí, teď už automaticky se jich ptá lékařka nebo PA, pak je ještě otázka jak dlouho to miminko na břiše mají. Někteří jsou netrpěliví a chtějí vědět hmotnost a délku, protože to se přece ví hned po porodu, když u nich stojím já, tak jim vysvětlím, že to není důležité, že to počká, že přednost má přisátí k prsu (nejlépe samopřisátí) a teprve pak měření. Většina to vezme OK, některá s podivem a některé to vědět chtějí. Jedna maminka mi pořád miminko vnucovala, měla pocit, že mne zdržuje, když u ní stojím a že bych asi měla něco s tím miminkem dělat (lékařka jí zašívala, tak já mimčo na břiše prostě jistila) a ona se mi téměř omlouvala a několikrát nabízela, že si mimčo mohu odnést. ALe z rohovoru bylo jasné, že miminko u sebe chce, jen nechce omezovat personál. Každá máma je jiná, některá to bere jako samozřejmost, některá to v tu chvíli euforie prostě nechápe a jen kouká na ten zázrak, tam se snažím moc nerušit, ev. nabídnu, že miminko může přidržovat otec a já mohu poodstoupit do pozadí, ale prvních deset minut tam zůstávám kvůli hodnocené skóre Apgar.
Myslím a pevne v to doufám, že tento přístup se postupně rozšíří na všechen personál porodnice a novor. odd.