Sama s tím zkušenosti naštěstí nemám, ale nedávno mě překvapilo, jak zvláštně to může fungovat. Mám kamarádku z Ruska, o dvacet let starší, známe se léta a už jí považuju za člena rodiny. Má dvě dospělé děti, které žijí a pracují v Anglii a ona žije tady. Někdy před dvěma měsíci jsme se spolu lehce prdly šampusem a jak jsme tak klábosily v bublinném opojení, svěřila se mi, že byla na potratu taky, před x lety jí do něj dotlačil manžel. V SSSR to byla tehdy běžná praxe, nikdo to neřešil, nehodíš se, zmiz. Neřešila to ani kamarádka, tím spíš, že se manželství stejně brzo rozpadlo a jelikož její choť neměl zájem jí na dítě přispívat, čekala jí léta nepříjemných tahanic a nedostatku peněz. Na dávnou událost si zcela nečekaně vzpomněla před pár lety, jen tak, ze dne na den, bez zjevného důvodu a od té doby jí nejde z mysli. Má ho v hlavě jako ducha v pokoji a nemine den, aby se jím nějak nezabývala. Navrhovala jsem jí, ať zkusí vyhledat odborníka, ale s úsměvem to odmítla, cizí člověk jí v tom pomoct nemůže, prý prostě proto, že není ani ona, ani její dítě a cokoliv by jí k tomu řekl, nemá žádnou váhu. Navíc si na tom nepřeje nic měnit. Zvláštní druh vztahu, ona a její maličký duch...