Kromě nápravných cvičení, které nám poradili v dyscentru, jsme nedělali vlastně jinak nic zvláštního. To cvičení bylo různé mávání rukama a podupávání a u toho přeříkávání vyjmenovaných slov nebo anglických slovíček. Mělo to podpořit vyzrávání mozku a podle všeho to opravdu pomohlo. Ale skoro si myslím, že nejdůležitější je škola. Dcera chodí na malotřídku, na celé škole, tj. dohromady 5 ročníků, je jen 30 dětí. A holt se jim tam hodně věnují. Sousedi mají chlapečka, má asi hodně obdobné problémy jako ten tvůj. A zvládá to tam taky dobře. Dcera na tom byla líp, měla jen hodně velké problémy s pravopisem. Asi bych na tvém místě hledala speciální školu pro děti s dys nebo alespoň školu s malým počtem dětí ve třídách. Když nebude ve škole vůbec zažívat úspěch, bude to jen horší. Zas na druhé straně, mít na krku 27 dětí a do toho těžkého dyslektika, asi se mu taky nijak speciálně nevěnuji.