My byli s manželem dohodnutí, že chceme 2 děti zhruba s odstupem 3 roky. Dohodnuti před svatbou, tj. v našem případě i před početím prvního. Naše malá byla nespavá, uplakaná - náročné miminko. Potom se převrtěla do umanutého batolete, které se dost těžko zvládá. Takže po tom prvním jsem byla naprosto přesvědčena, že jedno mi stačí. Jenže už jsem slíbila dvě, takže jsem do druhého těhotenství šla - vyšel nám ten odstup tří let. Teď budou mladší dceři 2 měsíce, je naštěstí "dítě za odměnu" a se starší jsme snad období nejhoršího vzdoru ze žárlivosti už překonali. Teď už jsem si jista, že mít druhé dítě bylo pro nás dobře, ale ve chvíli, kdy jsme "plodili", prostě jsem se jen držela daného slibu. (Tolik analogie pro manžela.) Jenže ona ženská od svého dítěte nikam neuteče, kdežto chlap, který má pocit, že to dítě přeci ani nechtěl, se taky dokáže sbalit a odejít poté, co je ten tvoreček už nějakou dobu na světě.
V tuto chvíli ještě na druhé dítě stará nejsi (ale s dalšími roky mládnout nebudeš), zaměstnavatelé se budou stejně nepříjemně tvářit na matku jednoho i dvou dětí (naopak někteří podezírají matku jedináčka, že do toho stejně nakonec ještě praští) a svou finanční situaci dokážeš posoudit jen ty a manžel. Na druhou stranu děti mohou a nemusí být v budoucnu sourozenci-přátelé a je ve hvězdách, jak by se "ukecaný" manžel nakonec s existencí miminka vypořádal (může to být cokoli od hrdosti a štěstí po odchod ze vztahu s poznámkou "já ti to říkal"). Na tohle prostě neexistuje univerzální rada.