nemluvím za sebe, takže nevím, jestli to bude úplně objektivní optikou. Můj táta má bratra s Downovým syndromem, a myslím, že tím pocitem "jsem pro svou mámu až druhý" trpí dodnes, ačkoliv je jeho maminka už 25 let po smrti - hodně dá na oceněný druhých, má takové ty "sebemrskačské" sklony typu vše musí být perfektní, nejlepší, "jen" snažení nestačí atd., sám někoho pochválit přitom neumí. Musel předčasně dospět (od 15ti na intru a pak už pořád z domu - práce na umístěnku, vojna, ženění, děti). Ke svému bratrovi má vztah velmi rezervovaný, bere na vědomí že existuje, když je potřeba pro něj něco udělat co nezvládne jeho otec tak se postará. Ale jinak dělá "mrtvého brouka" a z náznaků jeho chování mám dojem, že lidi s postižením hodně nemá rád, přijde mu že nic nedělají a mají se "dobře" (bylo to v době kdy měl velké finanční problémy, ačkoli celý život makal tak po 50 si musel hledat novou práci kvůli krachu firmy a zjistil jak je to v jeho věku šílené, myslím že považuje za nespravedlivé to, že on se musí fest starat aby svůj život zvládl a o jeho bratra je neustále postaráno bez bratrova přičinění).