Lassie, já jsem psí a obecně zvířecí člověk, ale kdyby mi pes žral z talířů, bylo by mi z toho špatně. To nijak nesouvisí s žádnou nenávistí, kterou Razivii podsouváš. Měli jsme jak venkovního, tak domácího psa, ale ani ten domácí nesměl do postele, nesměl si vyskočit na křeslo, prostě to jsou prostory vyhrazený lidem. Řekneš mi kvůli tomu, že nenávidím psy? Jen jsem stanovila hranice toho, co ten pes smí a nesmí. Nesměl ani do ložnice ani do dětskýho pokoje - celoživotně to dodržoval, i když byly otevřený dveře, i když jsme nebyli doma (poznalo by se to, hodně línal). Jednou jedinkrát to porušil, vlezl do mojí postele a tam spal - když už byl těsně před smrtí, po mozkový příhodě a prakticky nás nepoznával.
A Lassie, bez ohledu na to, jestli lidi sami sebe pohřbívají v padesáti nebo ne, tak pořídit si psa znamená nejen splnit si přání, ale je to velká zodpovědnost k němu a velkej závazek. Když tu padlo, že paní tu přece dalších patnáct let být může - jistě, může. Kolik devadesátiletých paní, které jsou schopny plně zastat péči o psa, znáš? Já moc ne.