Nejsem jedináček, mám vlastní i nevlastní sestru(nejsme ani nijak pokrevně zpřízněné), neumím si život bez nich představit. S vlastní ségrou jsme si byly blízké vždycky, s nevlastní se mi zdá, že láska a vzájemná potřeba roste s věkem a okolnostma. Je to dáno jistě i výchovou. Neb s tou nevlastní jsme od sebe 9let a nevyrustali jsme v jedné domácnosti a prostředí mezi jejími rodičemi vubec nepřipomínalo a bohužel ani dnes ještě nepřipomíná harmonii.

Možná není až tak podstatné mít vedle sebe krev své krve, ale umět být ve vztahu s někým, cítit, že je mi blízký, mít chut´ a potřebu do vztahu dávat a ani se nebát brát.

Věřím, že to co učím svoje syny, ctít se a respektovat, mít se rádi i přes fakt, že si někdy ublížíme, umět odpouštět atd., se dá krásně navodit i v rámci širších příbuzenských vztahu a nebo i úplně mimo. Tak možná na to bych ve vašem případě hleděla, aby dokázala ctít přátelství, to se jí v životě určitě bude hodit. Mít nějakého duvěrníka, někoho, kdo jí zná a je si s ní blízký.