Zuuzo,
skoro jako bych to psala já před rokem. I s tím, že jsem nervák

Výchozí situace: Bydlení v panelákovém 3+1, hypo ještě nesplacená, manžel na prahu čtyřicítky, já pětatřicítky, starší dítko 5 let, mladší 2 roky (už jsem se vyhrabala z plenek a nočního kojení) - a přesto (nebo právě pro ten pocit "definitivnosti", že už to "nikdy" nezažiju) pocit, že by to chtělo ještě třetí. Nic, co by hovořilo jednoznačně Pro, zato spousta logicky znějících Proti.
Seděla jsem nad fotkou máminých sourozenců z loňské oslavy 60. narozenin jednoho z nich - čtyři lidé důchodového věku držící se okolo ramen - dojetím jsem slzela a najednou "věděla", že dvě děti jsou málo. Sama mám dva sourozence o hodně starší, takže jsem vyrůstala jako jedináček. Ale teď coby dospělá jsem ráda, že je OBA mám.
Manžel nejdřív nechtěl, pak mě znovu vyslechl. A za dva dny sám přišel s tím, že třetí dítě ano. Ale hned, co nejdřív. Dohodli jsme se, že tomu necháme 5 cyklů volný průběh. Když se zadaří, má to tak být. Když nezadaří, tak taky. Zadařilo se ve druhém cyklu a nejmladší se má vylodit každou chvíli. Nejstarší jde od září do 1. třídy, mladší do školky. Bude to mazec. Ale taky životní úkol a náplň na léta jako hrom