Ke společnému spaní rovněž tedy přidám osobní zkušenost.
Společnost mi přijde nastavená tak, že z větší části jsou matky, které znám, šokovány, že s pím s dítětem v posteli.
Argumenty: To bych se vůbec nevyspala (No to sem se více nevyspala při postýlkovaném prvorozeném, který mě stále sháněl, měl lehký spánek, neb číhal, kdy půjdu okolo, a častěji se budil. Já tím pádem musela nesčíslněkrát za noc vstávat. Výsledek - oba ráno nevyspalí, nepříjemní.)
To se nebojíš, že ho zalehneš? (Ne, nebojím. Když mám dítě u sebe, naopak se o něj takřka nestrachuji - cítím, že dýchá, cítím, že je mu teplo. Spánek jsem neměla tvrdý ani s postýlkovaným, člověk stále číhá, zda dítě nezapláče.)
Dítě si pak nenavykne spát samo a nedostaneš ho z postele. (Hm, tak já radši vykopnu batole z postele, kterému už lze dosti vysvětlit, než novorozeně, které jaksi nepředpokládá, že mu příroda připraví doupátko separé od matky.)
Pár se nemůže věnovat sexu (Ahá, sex je vyhrazen jen posteli)

SDIS častější u bed-sharing dětí může být způsoben tím, že společné spaní preferují více lidé nižší životní úrovně a méně civilizované obyvatelstvo - to je taky úhel pohledu.


V neposlední řadě spím ráda se svým miminkem co nejblíž, protože to máme rádi. Dítě spí déle, když s ním sdílím lůžko, a hlavně si ho můžu mazlit a mazlit a mazlit a čmuchat ho.