Dobrý den pane magistře,

nevím jestli můj příspěvek najdete a budete mít čas odpovědět, ale opravdu bych potřebovala poradit.
Žiji s přítelem ve společné domácnosti 4 roky. Před 3-mi týdny se mi přiznal k tomu, že má milenku ve městě kam často služebně dojíždí. Nevím jak dlouho to trvá. Bylo to pro mě jako nečekaná facka. Měla sem pocit, že svět kolem mě se zhroutil. Nic jsem netušila, dokonce jsem byla přesvědčená že máme pohodovej vztah, který je navždy, do té doby jsem se cítila šťastná. Netuším proč mě poinformoval, jestli potřeboval ulevit svému svědomí nebo mi chtěl dokázat jakej je "chlapák", že sbalil ženskou o 10 let mladší. První týden po jeho přiznání byl pro mě hrozný. O to horší, že on svým přístupem nedal vůbec najevo, že by něčeho litoval, naopak mi o ní vyprávěl s nadšením, jaké ona má názory , v čem je lepší apod. i mi řekl, že jí můžu zavolat, že se mě chce na něco zeptat. Do očí se mi vysmíval. Cítila sem se strašně ponížená, zrazená, méněcenná, nebyla sem schopná jíst, spát. Nechápala sem, jak mohl zahodit náš vztah a absolutně zničit mou důvěru v něj kvůli mladé holce. Řekla sem si, že se nenechám tak ničit, zaměřím se už jen na děti a na sebe a přestanu mu poskytovat pro něj tak samozřejmý servis. Zároveň sem ho začla nenávidět a přála si, aby se odstěhoval a zároveň sem při té představě strašně trpěla. On po týdnu přišel s tím, že ten vztah ukončil protože si uvědomil, že to byla hloupost ničit náš již "zaběhlý" vztah, který funguje i když ne 100 % podle jeho představ a že by bylo pro něj riziko se pustit do nového vztahu s NÍ, kde nemá takové jistoty, že by to bylo to pravé. No prostě mám pocit, že si vybral podle toho co je pro něj nyní pohodlnější ... tedy já, která navaří, vypere, vyžehlí, uvaří kafe a donese až pod nos, dokonce se ode mě nechal i holit ... a je kdykoliv k dispozici. Myslím, že to nebyl výběr podle citu.
Dost se v tom teď plácám. Tak jak sem si ještě před měsícem připadala šťastná a byla o něm přesvědčená, tak teď je to naopak. Přestala sem mu věřit i když on se snaží, ale po svém. Myslí si, že když bude u nás teď sex každý den že tím se to asi spraví. Ale mě ten sex od té doby absolutně nebaví a nic neříká, připadám si jen jako stroj. Připadám si, že mě s ní neustále porovnává i když nic takového neřekne nahlas.
Když o něčem mluvíme tak v každé jeho druhé větě cítím podtext, že mě porovnává s ní apod.
Dnes už jsem ve stadiu, že mám pocit že jeho odchod bych zvládla, ale on na nic takového přistoupit nechce. Takže zatím se snažíme, on asi z pohodlnosti (musel by si shánět bydlení) já hlavně kvůli dětem protože nechci aby doma zažívaly hádky a naschvály.
Jen mám strašný strach, že ta důvěra a láska kterou jsem v něj měla už se nedá obnovit.
Nevěru jako takovou bych si myslím zvládla odpustit, ale víc mi ublížily ty řeči okolo, co všechno jsem si o sobě musela vyslechnout. Předtím mi nikdy neřekl, že je nespokojený.
Myslíte, že je možné po tom všem znovu věřit a milovat stejného člověka ? Že budu zase někdy schopná těšit se na sex s ním a že se mé malinkaté sebevědomí zase alespoň o trošku zvýší, aniž bych si to musela dokazovat nějakým jiným mužem ?
Nebo už nemá tohle cenu, zvlášť když to není můj manžel a ani otec mých dětí ?
Už jsem uvažovala i o nějaké poradně, kam bych mohla docházet, ale nevím jestli to má smysl.
Moc bych potřebovala Vás názor.
Lída