Včera jsme zažili dost nepříjemný večer. Syn se těšil na muzejní noc a vybral si sám, kam by chtěl jít. Ovšem po příchodu na místo, když viděl, kolik je tam lidí začal okamžitě brečet a chtěl jít domů. Navíc zrušili přednášku, o kterou hodně stál, to mu ještě dodalo. Nakonec jsme se do prvního muzea nějak vetřeli bez fronty, ale i tak na něm bylo vidět, že není v pohodě. Ve druhém to byla úplná katastrofa, už dokonce odmítal i hledat druhou část expozice, kterou chtěl vidět a brečel celou cestu domů. Vytáhla jsem z něj, že to takhle má vždycky, že se těšil na to, že tam nikdo nebude ("protože to přece nikoho nezajímá") a on si bude moct v klidu prohlížet exponáty. Nesnáší velké skupiny lidí, rozčiluje ho to, je z toho vzteklý a nešťastný.
Svým způsobem ho chápu, mám to podobně, ale u mne to končí tím zklamáním a "vztekem". Nedávno jsem takhle měla zkažený celý den návštěvou hřbitova, kde nikdy nikdo nebyl a teď se z něj stal průchoďák, kam chodí maminky s kočárkama a malýma dětma, které si tam hrají mezi hroby. Ale to, že pláče a fakt si to takhle bere, to mne trápí a nevím, co s tím. Nikdy neměl problém komunikovat s cizími lidmi, neprojevoval se jako vyložený introvert, spíš naopak. Je jasný, že podobný akce už zkoušet nebudeme (byť už na muzejní noci byl a mohl to čekat, jenže to bylo Národní muzeum, tam to asi předpokládal), i když je to škoda. Večer pak přišel s tím, že jsme šli moc brzo a příště to zkusíme třeba o půlnoci, ale nevěřím, že by to bylo o tolik lepší. Bohužel jen kvůli němu nikdo žádnou akci otvírat nebude, aby tam mohl být sám...