Byla jsem v podobne situaci, jen ne s manzelem ale s pritelem a jednalo se o me prvni dite.
Jeho duvodem bylo, ze dite je omezeni, je zvykly na svuj svobodny zivot, kdyz tak pozdeji (otehotnela jsem ve 33! jemu bylo 36), blablabla. Na potrat jsem rozhodne jit nechtela, vzhledem k memu veku uz by dalsi dite byt nemuselo. Situace vypadala bud dite nebo on - rozhodla jsem se pro dite.
Cele moje tehotenstvi se tvaril jako kakabus, prvni tydny si udrzoval od miminka odstup. Jak postupne dite rostlo je to jeho nejvetsi milacek, jako tata je skvely, ovsem nas "vztah" sel do kytek. Fungujeme skvele jako rodice, jako partneri uz moc ne, asi se brzy rozejdeme nebo to budeme dal lepit jen kvuli diteti. Ja mu nejak nedokazu odpustit, jak se ke vsemu postavil. On uz ve me vidi jen matku sveho ditete, ale to je tak vsechno.
Rozhodne toho ale nelituji, ze jsem si dite nechala. Ceho lituji je cela ta situace do jake se muselo narodit.