já dycky chtěla tři, první syn byl andílek, bylo to zlaté hodné dítě, neplánované ale chtěné, druhé byla dcerka, vymodlená, dlouho jsem nemohla otěhotnět, přesto, že jsem ji přenášela, má podobné problémy jako tvůj starší - ADHD, hyperaktivita, logopedie, velká vada řeči - aktivní turbomyška, do roku a půl jen řvala a visela na mě do čtyřech skoro nespala.. atd.. atd.. v jejích dvou letech jsem se rozhodla, protžoe jsem byla už velice psychicky i fyzicky vyčerpaná, že třetí dítko odložíme na neurčito, spíše tedy na nikdy a že se pomalu vrátím na částečný do práce a potom na celý.
Otěhotněla jsem rovněž neplánovaně - s autem a vším to bylo tak nějak podobně jako u vás, akorát už jsme v té době bydleli ve 3+1 předělaném na 4+1, ale malý byt.
manžel to také nechal na mě, já se rozhodla si mimčo nechat - jsem hodně proti potratům a nevím jak bych sama se sebou pak vydržela
Dnes jsou malému dva, všechno jsme zvládli a malej je zlatíčko a miláček všech, dělám nám jen samou radost.

Jako jo, už se těším do práce, ale jsem šťastná, ž eho máme a konečně mám pocit, že jsme úplní, že nám - potažmo mě, už nic neschází. Jsem spokojenější, vyrovnanější.. mám čas na děti.

držím palce, ať se rozhodneš jak se rozhodneš, neber to od manžela zle... ono stejně nikdy není nic dobře - co řeknou - kdyby řekl, ať jdeš na potrat, tak ti to bude vadit a kdyby řekl, ať si mimčo necháš, tak zas budeš mít pocit, že na tebe tlačí... udělal dobře, rozhodnout si to musíš sama.. já jsem taky většinu času s dětima sama.