Nehrabe ti! A jestli jo, tak to chápu, protože mně hrabalo taky. Naše první dítko jenom ječelo a ječelo. Ještě nebylo úplně probuzený, a už nabíralo do breku - vzbudilo se pak vlastně tím řevem. Skoro nespalo, furt plakalo, prohejbalo se (cvičili jsme Vojtovku od šesti neděl), nepřibíralo... Málem mě dostalo do cvokhauzu, fakt. Takže ti rozumím.

a) Neboj, to přejde. Nebude řvát furt, jednou toho nechá.
b) Jestli jsi vyzkoušela všechno možné (nakojit, pochovat, oblíct/svlíct, namasírovat bříško, dát do klubíčka vykakat atd. atd.) a nemáš ani podezření na zdravotní problém, tak holt se nedá nic dělat, chovej ho, ať na to svý trápení není sám, a nějak to přežij
c) Jestli pojmeš takový myšlenky, jako že mu přidržíš polštář na obličeji a bude klid, tak ho polož, nech ho chvilku plakat, a běž se vydejchat vedle. Klidně si zařvi, bouchni si pěstí do něčeho měkkýho atd. Lepší když vedle samo ječí, než abys mu nedej Bože ublížila.
d) Moc si neber řeči všetečného okolí, které ti případně může dávat najevo, že to děláš blbě. (Kdo nikdy neměl permanentně řvoucí dítě, tak neví, co to je mít chuť hodit ho z okna a poté zaškrtit všechny radily.)
e) = a), tj. jednou to přejde

Strašně MOC ti rozumím!