Existuje.

Významově poměrně blízké předpony dis- a dys- mají rozdílný původ. O jejich užití obvykle rozhoduje tradice. Psaní jednotlivých slov s předponami dis- a dys- proto doporučujeme ověřovat v NASCS.

Latinské dis- odpovídá české předponě roz-, popř. ne-: disharmonie = nesoulad; diskontinuita = nesouvislost, nespojitost, rozpojenost; diskrepance = neshoda, nepoměr; dislokace = rozmístění, rozložení; diskvalifikovat = zbavit kvalifikace, vyřadit ze soutěže či závodu; disonance = nelibozvuk, neshoda, nesoulad, rozpor; disparita = nerovnost; disperze = rozptyl, rozklad; disproporce = nerovnoměrnost, nepoměr; distinktivní = rozlišovací, rozlišující; distribuce = rozdělení; disfunkce = nežádoucí činnost nějakého prvku systému, který je v rozporu s jeho potřebami; disfunkční = nefunkční, neúčelný.

Řecké dys- znamená ‚zeslabený, vadný, porušený‘, předpona vyjadřuje něco negativního, špatného, zhoršení, poruchu: dyspepsie (porucha trávení), dysfonie (porucha hlasu). V oblasti medicíny a psychologie se užívá termín dysfunkce = narušená, porušená nebo odchylná činnost některého orgánu, narušení vzájemné souhry psychických a organických funkcí, popř. narušená nebo odchylná funkce vůbec. Stejnou předponu mají i názvy nejběžnějších dysfunkcí, s nimiž se setkáváme ve školním prostředí: dysgrafie (porucha psaní, neschopnost napodobit tvary písmen a naučit se správně psát), dyslexie (čtení), dyskalkulie (počítání), dyslalie (výslovnost, artikulace), dysortografie (pravopis).

Výrazy s řeckou předponou dys- jsou většinou úzce odborné termíny lékařské nebo psychologické, zatímco slova s latinskou předponou dis- patří do různých oborů odborného vyjadřování.