Když ono je to složitý. Osobně jsem se s představou potenciálního postižení potýkala pokaždý- teď naposled asi nejvíc. Nemáme rodinné zatížení, ale možnost postižení je vždycky.
Na jednu stranu jsem matka, která má dítě chránit a ne ho aktivně nechat zlikvidovat, na druhou stranu nejsem sebeobětující pečující typ. Jsem docela sobecká a představa staraní se o někoho několik (možná desítek) let mi nahání hrůzu. Potrat může osvobodit od hodně náročných let, ale... mohla bych se pak podívat do zrcadla? A co bych řekla starším dětem, kdybych jim nechtěla lhát?
Myslím, že v tý situaci bych na potrat nešla, ale z pozice matky zdravých dětí je nefér soudit matky těch, co takový štěstí neměly