no, viď - ty afekty jsou šílený, je z nich cítit takové bezmoc a zoufalost....

mě tohle začal poprvé dělat po roce u takovejch těch pěnovejch puzzlí na zem - měl na nich právě číslice a písmena. Furt na ně postupně ukazoval a já pořád - písmeno, písmeno, číslo, číslo a tím se ten jeho vztek a frustrace násobily - páč on viděl, že je to pokaždé jiné, tak to přece nemůže mít stejný název....

Jenže já si, blbka, říkala, přece mu nebudu říkat, jak se to čte, dyk je ještě maličkej.... no vyměkla jsem brzy... a ten jeho blaženej obličej, když se poprvé dozvěděl "A", "B"....

Ono prý vůbec není pravda, že se to dětem nemá říkat, jak jsem byla poučena v Centru nadání - pokud ještě nemá dostatečné kapacity, tak se to stejně nenaučí, pokud ano, nemá se mu to odpírat!!

Jo a další věc, která mě překvapila - vůbec neznám období "proč"... prostě u něj neproběhlo. Když jsem se na to ptala doktorky, řekla mi, že je chytrej až moc, všechno ví, tak nemá důvod se ptát...