Cvičila jsem s dcerou skoro rok. Měla jsem stejný pocity jako ty, říkala jsem si, že mě dcera nebude mít ráda, když jí takhle "trápím", že si ke mě vypěstuje odmalička odpor. Ale zase jsem věděla, že cvičit musím, pokud chci, aby se dcera srovnala a byla v pořádku. U nás to bylo fajn, že byly vidět okamžitě pokroky, takže jsem tomu cvičení začala věřit a navíc rehabilitačka mě vysvětlila, že to děti nebolí, ale je jim to spíš jen nepříjemný, protože je nastavíme do určitý polohy, ve který oni být nechtějí. No asi jsem tomu chtěla věřit.... Dál mi říkala, že je důležitý po cvičení dítě k sobě přivinout, mazlit a povídat si s ním, aby se uklidnilo. No už je to hodně let, ale dobře si na to pamatuju.