Je to hrozně těžké rozhodnutí.
Se starším jsem cvičila vojtovku od jeho tří měsíců do jeho roku a půl. Ale on hodně přeferoval jen jednu stranu, byl hypertonický a všechny pohyby dělal špatně. Bylo to pro mě hrozné, ale cvičila jsem pečlivě a viděla jsem výsledky. Ale dneska si nejsem jistá, jestli ty výsledky byly díky vojtovce nebo sám k tomu "dorostl". U mladšího jsem si taky nechala napsat rehabilitace a to už v šesti týdnech, protože nedával hlavičku na obě strany. Opět vojtovka, ale v daleko menší míře a cvičila jsem s ním jen chvíli (cca 6 týdnů). Když jsem viděla, jak se srovnává, tak jsem (sama od sebe) přestávala cvičit a jen chodila na kontroly (sestře jsem na rovinu řekla, že jsme cvičili jen maličko). Dá se říct, že jsem u mladšího víc používala vlastní cit a srovnal se krásně (ale neměl takové problémy jako starší).
V každém případě mě rhb sestra naučila, jak se mám na kluky koukat, co kontrolovat na zádech (jak drží ramínka, jestli jim nevystupují lopatky, jestli mají obě půlky zadečku stejně velké) a když se mi něco nebude zdát, nechám si od dětské napsat rhb a sestra na ně koukne. Sama mám dost těžkou skoliozu, nikdo s tím nic nedělal (tedy akorát dětská mi v mých cca deseti dala papírek s nakreslenými cviky a teprve ve čtrnácti jsem se dostala do lázní, kde mi řekli, že už je to nevratné), tak nechci, aby s tím měli kluci někdy problémy.