Myslím, že je to hodně o psychice maminky, právě o tom, že věříš, že ho netrápíš, ale že mu pomáháš. To mi vysvětlila super sestřička ještě v porodnici, kdy jsem taky měla tendenci nad ním brečet.

Tj. my jsme cvičili, ne 100% poctivě, ze začátku 3x denně, pak jen 2x denně (na kontrolách jsem tvrdila, že 4x, jak nám předepsali). Vždy se stejným rituálem. Tj. přebalit, svléknout do plíny, na stejném místě odcvičit, pak pochovat a jít kojit. Velmi rychle (cca 2 týdny doma) si na to malý zvykl a přestal u toho plakat. Plakal jen, když s ním cvičila sestra. Já ho u toho hodně chválila, pořád jsem na něj mluvila (prostě ne - ty chudinko, já vím, že se ti to nelíbí, ale povzbudivě - dáme ručičku sem, nožičku sem, maminka zmáčkne a držíííííííme atd. šikulka šikovný, krásně umí cvičit). Určitě si nemyslím, že to bylo týrání. Viděla jsem, jak mu to pomáhá - když něco nedělal, sestra ukázala nový cvik, hned byl vidět velký pokrok.

Jestli to bylo zbytečný, nevím. Druhý život nemáme, abych to porovnala, jak by na tom malý byl bez cvičení. Ale my se to naučili, malý to akceptoval, tak proč necvičit. To máš stejný, jako když odsáváš dítěti nosík, aby se mu líp dýchalo a řve u toho, nebo když do něj musíš narvat léky, který nechce, nebo když ho držíš při odběru krve atd. Prostě něco je pro dítě dobrý, byť se mu to nelíbí.

Takže bych spíš šla pro revizní názor, jestli je cvičení potřeba, a kdyby mi i druhý doktor řekl, že ano, tak bych cvičila i přes pláč dítěte.