Carlin, zkusím to postavit jinak -co když dcera tu Vojtovku opravdu potřebuje? Čím dřív se s ní začne, tím lépe, dřív budou výsledky a nebudete muset tolik cvičit.

Já s mladší (nedonošenou) dcerou cvičila od jejího měsíce, celkem trvalo 14 měsíců, než jsme skončily. Hodně mi pomohla psychicky fyzioterapeutka, která brala věci se správnou dávkou nadhledu. Začala jsem s dcerou cvičit ještě v nemocnici a měla jsme pocit, že se zblázním - cvičit 5krát denně ( nejméně), polohovat, oblíkat jediným způsobem, pokládat TAk a ne jinak... Fyzioterapeutka doma mi řekla, ať radšji cvičím 4krát denně a pořádně, než 6krát a odfláknu to a budu u toho znechucená... když jsem s dcerou jeden den někam šla, tak jsem cvičila 3krát.. a druhý den holt 5krát..
Cvičila jsem s ní sama - nedovolovala jsem , aby tetičky, babičky , dědečkové.. koukali a komentovali dceřino vztekání. Prostě jsme se zavřely v pokojíku a za 7 minut zase přišly.
Je pravda, že dcera v té době nesnášela svlékání - čekala už, že se bude zase cvičit, ale po skončení cvičení se rychle uklidnila. Dnes jí jsou tři roky a mazel je z ní přímo výstavní, nejradši mi hupsne do náruče, začne mě hladit a majetnicky říká " Moje maminka", takže předpokládám, že náš vztah neutrpěl.


Rozhodně nezrazuji od návštěvy jiného odborníka, ale po naší zkušenosti bych se na Vojtovku jen tak z plezíru nevykašlala jen proto, že je to tobě nebo dceři nepříjemné.