Nemám ten pocit - můj nejmladší sourozenec je brácha a ten to taky neměl jednoduchý - konečně kluk a měli od něj očekávání, která on nedokázal plnit. Naši se mu snažili umetat cestičku a různě ho popostrkovat, což mu působilo problémy u vrstevníků a navíc věděl, že není ten očekávaný syn.
U nás ten vyčůránek, co mohl cokoli, byla prostřední sestra - na pomoc v domácnosti byla pořád malá a na výsady byla už přece velká, protože jak by k tomu přišla v porovnání s bratrem a se mnou, která jsem přece mohla víc.
Se svými sourozenci nemám vůbec žádný vztah a v podstatě je mi líto pořád bráchy, protože ten ještě nevyrostl - pořád se snaží, aby dokázal, že je ten schopný.