Také jsme nedávno dospěli do podobného stavu. Zhruba před měsícem. Já vykolejená, nepříjemně překvapená, řešila jsem hlavně vlastní zdraví a psychickou "nepohodu", kterou teď vládnu v našem domě (vyčerpání, nevyspalost, pocit, že jsem na vše sama - manžel je přes týden pryč, vztek na vše a všechny okolo). Manžel na pokraji hysterie - jako otec i manžel je super leč nyní nás osud pracovně rozdělil a my se všemožně snažíme to ustát se ctí a opět zase spojit bydlení s prací, což by dítě pravděpodobně na dlouhá léta zase znemožnilo. Nedokážu si ve svém dosavadním životě představit horší čas, kdy by dítě přišlo.
Děti máme 2 a 5.
Nakonec se z toho vyklubal zdravotní problém jiného rázu, který zapřičinil nedostavení MS. Takže nyní zase manžel řeší "jestli nám neumřu", což je jiný level a spoustu věcí člověk nakonec přehodnotí ve světle jiných skutečností.. Snad to dopadne dobře, ale ještě nevíme a možná, že budu mít vyřešenou neplodnost na vždy, takže vlastně řeším, jak se k tomu postavit, kdyby toto nastalo. Ono něco jiného je o tom mluvit, ale něco jiného je to žít. Vždycky jsem si říkala, že vlastně už děti nechci, ale když je nyní riziko, že opravdu už NIKDY, tak to vidím zase jinak a je mi to líto.
Nicméně bez této zpětné vazby, když jsme o tom debatovali a ještě nevěděli, zda jsem či nejsem těhotná, já osobně jsem byla rozhodnutá dítě donosit a buď dát k adopci nebo si ho nechat, pokud bych se rozhodla, ale manžel by byl v zásadě pro potrat, ale přímo se nevyjádřil, jen jsem mu to viděla v očích, že jemu by se asi ulevilo nejvíce, kdybych vybrala tuto variantu.. Jenže to já bych asi - i přesto, že jsem byla velmi nepříjemně překvapená, vybrat nemohla.
Autorko, koukni se na včerejší film "nouzový východ", v podstatě se tam částečně pojednává o podobném dilematu. Sny versus dítě, versus manžel a manželka. Je to takový drsnější film.