Zakladatelko,

taky jsem si toho prožila docela dost, ale jen "navenek", přišla jsem o oba rodiče, ale "vevnitř", tj. ve vztahu ke mně, mi připadalo, že jsou věci v pořádku, takže nemám trauma z toho, že by mě moji nejbližší podrazili nebo se chovali hnusně ke mně nebo k někomu jinému..

Kterýmžto pádem to mám paradoxně asi jednodušší, protože si myslím, že v pospolitosti a lásce se rány osudu dají unést daleko snáze, než nepospolitost a neláska v jinak celkem pohodovém životě.

Myslím, že s čím jsem se měla srovnat, s tím jsem se srovnala a jsem OK.

A myslím taky, že ať člověka v dětství potkalo cokoli a táhne si s sebou nějaké trauma, tak v dospělosti stojí za to s tím zabojovat a aspoň se pokusit to nějak zpracovat, aby už to nestrašilo. V dětství nemůžeme za to, co s námi dospělí udělají, ale v dospělosti už svůj život ovlivnit můžeme a ač je třeba pravda, že nám ho ti naši dospělí nějak "podělali", tak je hrozná škoda táhnout si ten kámen s sebou a zkazit si s ním i tu část života, kdy už za sebe odpovídáme jen a jen sami.