Sice to není trauma díky rodině,ale ovlivnilo mě strašně.dva roky pobytu v nemocnici v totální izolaci od rodiny ( od 4 do 6 let),aby sme neutíkali z postele tak nás dávali do svěracích kazajek připoutaných k posteli.Na pokoji 12 dětí holky kluci dohromady.Po návratu domu sem si v podstatě k rodičům už nenašla vztah a ani k příbuzným prostě byli někde uplně jinde.Navíc rodiče ne zcela dobře zvládli výchovu dítěte s fyzickým postižením/ono to není sranda to zvládnout/ takže pojetí výchovy bylo ve stylu každému pomáhej ať se vidí jaká jsi,moc si nevyskakuj,až po schazování že mám být ráda že si mě někdo našel a mám snášet cokoli,protože na lepší nemám.K tomu celou pubertu pobyt v nemocnicích a v sádře.
Výsledek mám velmi nízké sebevědomí,sebezničující ochotu pomáhat,ale na druhou stranu hodně velkou tvrdohlavost a zarputilost jít si za svým a moc velkou dávku samostatnosti